Psychoterapie, Odborné články - Psychoterapie Praha

Psychoterapie je vědní obor a přístup k člověku. Psychoterapie je léčebná činnost, metoda léčení i prostředek rozvoje osobnosti. Psychoterapie se může uplatnit všude tam, kde se podílejí na potížích člověka psychosociální příčiny.

Psychoterapie

„Psychoterapie je odborná a záměrná aplikace klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících z uznávaných psychologických principů se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a/nebo osobní charakteristiky směrem, který obě strany považují za žádoucí.“ (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999; str. 16)
Psychoterapie jako obor a specifický přístup k člověku v jeho zdraví a nemoci existuje více než 100 let. Základy psychoterapie „položil“ především S. Freud, autor psychoanalýzy. Na psychoanalýzu navazovaly další psychoterapeutické směry, kterých je v současnosti asi 400, přičemž nejvíce rozšířených je asi 10 až 15 hlavních směrů. Do 19. století zajišťovali péči o člověka a jeho psychické zdraví především šamani, léčitelé, duchovní a lékaři.
Psychoterapie je popisována jako věda i umění. Vědeckost spočívá v systematičnosti, promyšlenosti, kázni a etice. Patří sem také vzdělání a výcvik psychoterapeutů, supervize vlastní práce i dodržování etického kodexu. Současně je to však i osobní umění terapeuta. Tato dimenze ale může být opřena pouze o systematicky rozvíjené a kultivované nadání a kreativitu psychoterapeuta (Z. Vybíral, J. Roubal, 2010).

Číst dál...

Pokud má mít klient z psychoterapie užitek, musí být splněny některé podmínky, které jsou pro fungování psychoterapie jako pomáhajícího přístupu k člověku důležité. Důležitá je motivace klienta, vztah s terapeutem a klientova ochota vzít na sebe odpovědnost za svůj život.

Motivace klienta

Psychoterapie je jednou z mnoha cest, jak je možné ovlivňovat sebe, svoje zdraví a rozvoj. Prvním předpokladem „funkčnosti“ psychoterapie je motivace klienta (či klientky). To znamená, že klient je ten, kdo přichází s nějakou potřebou, pro kterou hledá v psychoterapii odezvu, klient vnímá sebe jako toho, který má problém, nebo toho, který chce na sobě pracovat. Když je klient někým „přiveden“ nebo „poslán“, je důležité, aby s pomocí terapeuta našel svoji vlastní motivaci. Když se to nedaří, protože klient „vykonává“ přání někoho jiného, nebo chodí na terapii „aby měl pokoj“, je možné, že se psychoterapie také nebude dařit. Potom se často objevuje otázka, kdo je vlastně klientem a zda by nebylo lepší, aby se sebou pracoval ten, který si přeje druhého měnit.

Psychoterapeutický vztah

Dalším předpokladem je „dobrý“ psychoterapeutický vztah. Aby mohla psychoterapie přinést pro klienta užitek, je důležité, aby si klient s terapeutem „sedli“ jako lidé. Aby klient cítil, že s „tímto“ psychoterapeutem (jako člověkem) může mluvit o sobě a svých potížích. To ještě neznamená, že to musí být snadné. Nedůvěra, nechuť se „otevřít“, strach, stud a proměnlivé emoce vůči psychoterapeutovi mohou být přirozenou součástí procesu. Tím spíš je důležité, aby přes tyto těžkosti nebyl vztah k terapeutovi od začátku zatížen zásadní nedůvěrou či averzí (během psychoterapeutického procesu se mohou objevit různé emoce, ale na pevném vztahu se dají již snadněji zvládnout a zpracovat).

Číst dál...

Ve svém příspěvku bych chtěl nabídnout otázky, úvahy a případně podnítit k zamyšlení nad vymezením základních kritérií gestalt terapie. Neboli, na základě čeho si můžeme říci, co je ještě gestalt terapie a co už bychom takto nazývat neměli. A i to, zda má smysl se takto ptát a zda jsme schopni se na něčem shodnout.

Mojí motivací k těmto úvahám je možná potřeba jasnějšího popisu naší práce a to pro nás i pro naše klienty či pacienty. Když se mne někdo ptá, co je to ta gestalt terapie, uvědomuji si, že odpovídám skoro pokaždé jinak, někdy s pochybnostmi, zda mám k dispozici přesvědčivý a srozumitelný jazyk a pojmy. A ohledně praxe samotné, tak základní otázka, co je tím podstatným, co se má dít, abychom dělali dobrou terapii a současně v perspektivě našeho přístupu.

K mým úvahám přispělo mimo jiné i to, že jsem párkrát zaslechl, jak některý z kolegů gestalt terapeutů někde spontánně pronesl výrok: „No, ale to nebylo moc gestaltové, co jsem tomu klientovi řekl“ nebo: „To víš, v tomhle zařízení s těmito pacienty nejde pracovat moc gestaltově“, nebo: „Nevím, jestli ještě vůbec dělám gestalt terapii“ a jiné. Možná nás všechny někdy něco takového napadne. Ale pokud se nejedná jen o letmé povzdechy, tak o čem tyto výroky vypovídají a co mohou asociovat?

Vlastně to nejsou otázky ohledně dobré či špatné terapie, ale otázky, zda pracujeme v duchu přístupu gestalt terapie, v kterém jsme byli vycvičeni, zda se příliš neodkláníme od své „školy“, zda je to přístup, kterým můžeme pracovat se všemi klienty či pacienty v každé situaci? Nebo zda bychom se měli tohoto přístupu někdy ve prospěch klientů či situace „vzdávat“ a pracovat jinak, či je poslat jinam? Nebo je tento směr natolik široký a všestranný, že se jedná více o filozoficko psychologický přístup k člověku, jeho zdraví a nemoci, než o soubor principů a metod s jejich limity?

Číst dál...

Ve svém příspěvku bych vás chtěl inspirovat modelem „Trojúhelníku vzájemné závislosti“, který sice nepochází z Gestalt terapie, ale který nám může pomoci jasněji popsat některé fenomény, se kterými se v terapii setkáváme. Sám jsem se inspiroval článkem „Jak pomáhat“, který je rozhovorem Marty Duškové s psychoterapeutem Lubomírem Kobrlem a publikací „Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci“ od Christel Petitcollin.

„Trojúhelník vzájemné závislosti“ je koncept či model Stephana Karpmanna, který vychází z Berneho transakční analýzy, jeho pojetí lidských vztahů a komunikace jako her. Nikoli však her jako zábavy, ale vážných emočních her neboli transakcí, kdy jde o zisk, moc a emoční převahu. Karpmann provedl syntézu všech možných rolí a postav, které Berne popsal a zjednodušil je do tří komplementárních rolí, které se objevují ve všech hrách.

(Nejprve popíšu model z pohledu původní teorie a potom možnou inspiraci pro Gestalt terapii)

Číst dál...

„Z důvodu rozmanitosti lidské povahy v nás existují různé a často konfliktní podosobnosti, radost na jedné úrovni může spoluexistovat s utrpením na jiných úrovních. Například tam může být radost z ovládání nějaké vzpurné podosobnosti, ačkoli podosobnost sama to může prožívat jako bolestivé.“ (R. Assagioli, 1994)

Ať už jsme se jako psychoterapeuti či psychologové s koncepcí podosobností někdy setkali nebo ne, domnívám se, že mnozí ji používáme, či o ní víme jaksi implicitně. Představa, že jsou v nás rozpoznatelné a do jisté míry autonomní části naší psychiky, je málokomu cizí. Klienti sami někdy hovoří ve smyslu „jakoby ve mně byl někdo, kdo to či to dělá nebo chce, s kým je těžké vyjít, kdo mi komplikuje život“ (nemyslím teď výroky psychotických klientů). Přestože třeba nemají na mysli přímo antropomorfizovanou představu nějaké osobnosti či bytosti, vyjadřují se neurčitě v tomto duchu. Proč tedy nevyužít klientem nabídnutou (byť neurčitou) představu o něm samém či povaze jeho potíží, či takovou představu sami „nepřinést“, pokud máme pocit, že by to mohlo usnadnit uchopení problému či alespoň částečné porozumění potížím?

Číst dál...

Z širokého tématu dnešního klinicko psychologického dne, bych se chtěl zaměřit na rovinu prožívání bezpečí a “ne bezpečí” či ohrožení u terapeuta a klienta, v jejich vztahovém poli, v rámci individuálního psychoterapeutického procesu.

Sám za sebe vnímám prožitky bezpečí a ohrožení v terapii podobně jako v životě za stále přítomnou zkušenost. Na první pohled s může zdát, že situace psychoterapie vypadá oproti jiným lidským činnostem poměrně bezpečná. Dva lidé proti sobě většinou sedí a povídají si nebo mlčí, jeden nabízí pomoc a podporu, snaží se dokonce záměrně vytvořit bezpečnou atmosféru, druhého přijímá i s jeho zvláštnostmi. Ten druhý žádá pomoc, snaží se na sobě pracovat.

Ale to je za předpokladu harmonicky probíhajícího terapeutického procesu bez nenadálých změn, u relativně dobře fungujících klientů. Do terapie však přicházejí či “jsou přicházeni” také klienti s většími problémy v sebeorganizaci a sociálním přizpůsobení. Klienti závislí event. intoxikovaní, akutně psychotičtí či maničtí, klienti s dissociální poruchou osobnosti, agresivní, delikventní, suicidální apod. S nimi a u nich může nastat celá řada ohrožujících situací, ať už pro terapeuta či pro ně samotné. Ohrožení může dosahovat intenzity ohrožení zdraví až života, ať už terapeuta či klienta samotného. Klient může terapeuta napadat slovně i fyzicky, nebo může poškozovat sám sebe.

Číst dál...

Publikace v internetových magazínech a odborných časopisech: