Z širokého tématu dnešního klinicko psychologického dne, bych se chtěl zaměřit na rovinu prožívání bezpečí a “ne bezpečí” či ohrožení u terapeuta a klienta, v jejich vztahovém poli, v rámci individuálního psychoterapeutického procesu.

Sám za sebe vnímám prožitky bezpečí a ohrožení v terapii podobně jako v životě za stále přítomnou zkušenost. Na první pohled s může zdát, že situace psychoterapie vypadá oproti jiným lidským činnostem poměrně bezpečná. Dva lidé proti sobě většinou sedí a povídají si nebo mlčí, jeden nabízí pomoc a podporu, snaží se dokonce záměrně vytvořit bezpečnou atmosféru, druhého přijímá i s jeho zvláštnostmi. Ten druhý žádá pomoc, snaží se na sobě pracovat.

Ale to je za předpokladu harmonicky probíhajícího terapeutického procesu bez nenadálých změn, u relativně dobře fungujících klientů. Do terapie však přicházejí či “jsou přicházeni” také klienti s většími problémy v sebeorganizaci a sociálním přizpůsobení. Klienti závislí event. intoxikovaní, akutně psychotičtí či maničtí, klienti s dissociální poruchou osobnosti, agresivní, delikventní, suicidální apod. S nimi a u nich může nastat celá řada ohrožujících situací, ať už pro terapeuta či pro ně samotné. Ohrožení může dosahovat intenzity ohrožení zdraví až života, ať už terapeuta či klienta samotného. Klient může terapeuta napadat slovně i fyzicky, nebo může poškozovat sám sebe.

Na druhou stranu i u klientů méně problémových mohou nastat ve vztahu s terapeutem v rámci terapie situace, kdy jsou terapeut či klient, případně oba, ohroženi a necítí se bezpečně. Zdá se tedy, že kontinuum skutečného či prožívaného ohrožení a bezpečí je v terapii zakoušenou či potenciální realitou. Kontinuem míním skutečnost, že ohrožení může dosahovat různé intenzity, od skutečného ohrožení zdraví a života, po “pouhé” pocity ohrožení a “ne bezpečí” terapeuta či klienta.

Rád bych se teď více zaměřil právě na rovinu pocitů a prožívání ohrožení a ne bezpečí v situaci terapie. Tyto prožitky mohou nabývat mnoha podob a týkat se mnoha rovin.

Na jedné straně můžeme pro sebe i klienta zajišťovat do jisté míry bezpečí na úrovni provozní, organizační – např. kontraktem, jasnými pravidly, krizovým plánem, dodržováním etických pravidel apod. Vzpomínám jako příklad na klienta, který na začátku terapie mluvil o svých sebevražedných pokusech a myšlenkách. Řekl jsem mu, že abych s ním mohl pracovat a nemusel mít stálý strach, že si něco udělá, tak chci aby mi slíbil, že dokud bude u mne v terapii, tak se o sebevraždu nepokusí. Ochotně to slíbil, podali jsme si na to ruku a on sám mluvil o úlevě a větším pocitu bezpečí. Tyto situace zná asi většina z nás a říkáme tomu vitální kontrakt.

Na druhé straně můžeme o pocitech ohrožení či bezpečí při terapii mluvit a zpracovávat je terapeuticky. Tím možná bezpečí nezajistíme přímo, ale můžeme pomoci sobě i klientovi se v situaci vyznat, pocity ventilovat, hledat možnosti změny. Často se potom můžeme my i klient cítit bezpečněji.

V Gestalt terapii se snažíme být průběžně v kontaktu se svým prožíváním, pocity v situaci terapie, v kontaktu s klientem. Zprávy z našeho prožívání v podobě uvědomování si pocitů ne bezpečí či ohrožení, považujeme za důležitou informaci o tom, co se mezi námi a klientem děje, co to je za člověka, s kterým tady jsme, jak se naše práce vyvíjí. Je možná určitým paradoxem, že abychom mohli jako terapeuti pracovat, potřebujeme se cítit bezpečně, ale současně se mnohdy pouze bezpečně cítit nemůžeme a musíme snášet určitou míru pocitů ohrožení, abychom s klienty mohli vůbec pracovat.

Naše uvědomování si těchto pocitů s klientem se potom stává důležitým terapeutickým i diagnostickým nástrojem. To že my se s tímto klientem necítíme bezpečně, vypovídá o mnoha věcech. Jednak o nás a o tom jaké věci nás ohrožují (v tomto smyslu potřebujeme být důslední v sebereflexi a nezaměňovat svá osobní témata a slabiny za klientovy, pomoci nám v tom může supervize, či naše osobní terapie). Jednak o možných klientových pocitech, které však musíme ověřit dotazováním. Dále o tom, jak se s ním, či vedle něj mohou cítit jiní lidé, kteří se s ním potkávají, nebo jsou s ním ve vztahu. A také o našem vztahu, jak se potkáváme jako terapeut a klient a jako dva lidé. To, jakou informaci z této možné šíře vybrat a jak s ní pracovat, záleží na situaci, kvalitě a délce terapeutického vztahu, našich zkušenostech.

Pocity ne bezpečí či ohrožení můžeme vnímat při různých situacích. Mnohdy se může jednat pouze o subtilní pocity, které můžeme spíše než přímé ohrožení zažívat jako nepohodu, ostražitost, nejistotu.

Chtěl bych nyní uvést několik příkladů v rámci terapeutické situace a procesu. Nejprve jak může tyto pocity prožívat terapeut.

Již v prvním kontaktu s klientem po telefonu si můžeme všímat, jak se cítíme. Klientův hlas a tón, způsob dotazování, event. naléhavost, či dožadování se privilegií, pokusy manipulovat, toto všechno v nás může zanechávat různé pocity, které mohou mít své místo v kontinuu bezpečí – ohrožení. Po telefonátu se tedy můžeme cítit klidně, jistě, kompetentně, na klienta se těšit, nebo si naopak vytváříme fantazie o tom, jaký bude, jsme znejistěni ve své roli, říkáme si, zda jsme ho raději neměli poslat někomu jinému. Sám za sebe znám z praxe pocit ohrožení, když např. klient již po telefonu naznačuje, že obešel již mnoho terapeutů a odborníků, žádný mu nevyhovoval a tak doufá, že já mu už skutečně pomohu. Výsledkem bývá pocit obavy, že budu dalším neúspěšným v řadě, budu ohrožován jeho nespokojeností a nakonec ještě pomluven u jiného kolegy. Ale kromě zažívané nepohody, která k těmto situacím patří a samozřejmě zkušenostmi a délkou praxe se i mění, můžeme tyto své pocity využít a pracovat s nimi terapeuticky.

Při prvním osobním kontaktu, ať už ve dveřích nebo při sezení, si znovu všímáme, jak se s tím člověkem cítíme. Zda nás také vnímá, respektuje role, nebo je zahlcující a nenechá žádný prostor pro nás, my se musíme o své slovo vehementně přičinit, nestihneme se zeptat na důležité věci a na konci vyčerpávající hodiny se dozvíme, že jsme klientovi nepomohli. Pokud bychom si své pocity neuvědomovali a nereflektovali, mohlo by dojít k ohrožení našeho pracovního spojenectví v tom smyslu, že bychom s ním pracovali dál, ale čím dál více neradi. Na úrovni běžné komunikace bychom se na klienta dále usmívali, chovali se přátelsky, ale na úrovni metakomunikace bychom mu neuvědomovaně sdělovali své tajné přání, že by se nám ulevilo, kdyby už raději nechodil. Pravděpodobně by se tak dříve či později stalo.

Jinou situací může být, když cítíme pocity ohrožení při tom, když klient hovoří obsahově v souvislosti se sebou o věcech, které nám nahání strach. Vybavuji si klienta, který mluvil o činech, které dělal v době své delikventní minulosti. Mluvil o tom, jak neváhal použít fyzické násilí, či zbraň, když ho někdo naštval. Představoval jsem si co by se mohlo stát, kdybych se dostal u něj do nevole. Vzhledem k tomu, že jsme měli v té době dlouhý a dobrý terapeutický vztah, mluvil jsem o svých obavných pocitech otevřeně. Klient připouštěl, že celý život děsí lidi tím co dělá a co říká a stalo se to naším tématem k další práci.

Jindy můžeme cítit my obavu o bezpečí klienta. Když např. mluví o tom, co hodlá udělat a tušíme, že je to nad jeho síly, nebo ze zkušenosti víme, že když udělá to, na co se chystá, tak se může znovu dostat do potíží, např. zrecidivovat, zdekompenzovat, zažít nadměrný stres. Přestože mu můžeme své obavy reflektovat, či ho konfrontovat s jeho minulými podobnými zážitky, domnívá se, že je natolik pevný, že to zvládne. Vybavuji si jako příklad situaci, kdy mladý emočně labilní klient, který příliš nezvládal ani běžný život v Praze, měl za sebou toxickou psychózu a jiné hraniční zážitky, se rozhodl, že odjede stopem do Španělska a bude si tam vydělávat hrou na kytaru. Celou situaci si představoval velmi romanticky a rizika nepřipouštěl. Cítil jsem strach a bezmoc, že se mi nedaří, aby mé obavy klient “slyšel”. Nakonec tam i z jiných důvodů neodjel a mně se ulevilo.Takové situace můžeme zažívat většinou, když klienti disimulují, přeceňují se, prohlásí se předčasně za “vyléčené”. Potom je zde na místě náš strach jako signál a naše schopnost ho klientovi přetlumočit, přestože nás někdy nebude chtít slyšet.

Někdy můžeme cítit s klientem pro změnu naopak “příliš” velké bezpečí. I to může být velmi cennou zprávou. Můžeme mít např. pocit, že bychom si mohli ke klientovi ledacos dovolit a on by to přijal, že se nemusíme zase tolik snažit a on je vděčný a že by mohl být tímto vlastně v životě ohrožen. Vybavuji si z praxe klientku, s kterou jsem měl opakovaně tyto pocity. Sdílel jsem je s ní a dostali jsme se tak k její zkušenosti oběti, neschopnosti se ozvat a až k pocitům nadměrné vděčnosti a závislosti ve vztazích s muži.

A jak se může cítit v terapeutické situaci ne bezpečně klient ?

Proti očekávání poměrně často. Samozřejmě záleží na konkrétním člověku, charakteru jeho potíží, jeho osobnosti, délce a kvalitě terapeutického vztahu. Vždyť mluvit o sobě a svých niterných pocitech a představách s cizím člověkem, důvěřovat mu, zvláště když je možné vůči němu cítit vztek, rivalitu, závist, zamilovanost a jiné pocity, může být více než těžké.

Klient může o pocitech ohrožení či ne bezpečí s terapeutem začít sám mluvit, přestože to tak nemusí přesně nazývat. Často může terapeuta překvapit tím, co způsobilo, že se necítí bezpečně a nechce se mu otevřeně mluvit. Mohla to být nějaký terapeutova poznámka, gesto, kterého si nemusel být ani vědom a které způsobilo u klienta pocit ohrožení či nepřijetí. Dát takovou reflexi však dokáží pouze někteří klienti.

Častější je, když klient sice o pocitech ohrožení nemluví, ale my si na základě různých projevů či našich pocitů myslíme, že je může zažívat. V tom případě je důležité toto reflektovat a klientovi v nějaké podobě nabídnout. Skutečnost, že jsme si něčeho takového nevšimli nebo podcenili a příležitost ke sdílení svých pocitů a fantazií s klientem promeškali, se může projevit dál např. tak, že klient začne být méně sdílný, kvalita a intenzita vzájemného kontaktu se změní, něco se z terapie vytrácí. Případně může chtít klient končit a v nejhorším už bez oznámení nepřijít vůbec.

Zvláště choulostivé může být, když klient mluví o něčem, co je pro terapeuta osobně morálně těžko přijatelné nebo s čím není sám vyrovnaný. Nechce to říci klientovi přímo, své pocity potlačí, ale jeho vnitřní nesouhlas, konflikt či odpor se nějak projeví tím, že se klient cítí hodnocený, nepřijatý, špatný. Příkladem může být, když klientka mluví o své bývalé práci prostitutky, nebo když chce jít na interrupci, když klient otevřeně mluví o využívání jiných lidí, o svých agresivních či perverzních fantaziích.

Situací, kdy můžeme v terapii zažívat různé pocity v kontinuu bezpečí – ohrožení je bezpočet, každý jich zná ze své praxe mnoho. Uvedl jsem pouze několik výraznějších a podle mne opakujících se. Přestože terapeut potřebuje pro svou práci určitou míru bezpečí a potřebuje ji i klient, ne vždy je toto možné zařídit a naopak s určitými pocity ohrožení a ne-bezpečí je nutné pracovat jako s důležitou součástí kontaktu s klientem. To, co chci znovu zdůraznit, je “služebnost” našeho prožívání v terapii, ať už se jedná o bezpečí či ne bezpečí a využívání těchto zpráv ve prospěch terapie.