Ve svém příspěvku bych chtěl nabídnout otázky, úvahy a případně podnítit k zamyšlení nad vymezením základních kritérií gestalt terapie. Neboli, na základě čeho si můžeme říci, co je ještě gestalt terapie a co už bychom takto nazývat neměli. A i to, zda má smysl se takto ptát a zda jsme schopni se na něčem shodnout.

Mojí motivací k těmto úvahám je možná potřeba jasnějšího popisu naší práce a to pro nás i pro naše klienty či pacienty. Když se mne někdo ptá, co je to ta gestalt terapie, uvědomuji si, že odpovídám skoro pokaždé jinak, někdy s pochybnostmi, zda mám k dispozici přesvědčivý a srozumitelný jazyk a pojmy. A ohledně praxe samotné, tak základní otázka, co je tím podstatným, co se má dít, abychom dělali dobrou terapii a současně v perspektivě našeho přístupu.

K mým úvahám přispělo mimo jiné i to, že jsem párkrát zaslechl, jak některý z kolegů gestalt terapeutů někde spontánně pronesl výrok: „No, ale to nebylo moc gestaltové, co jsem tomu klientovi řekl“ nebo: „To víš, v tomhle zařízení s těmito pacienty nejde pracovat moc gestaltově“, nebo: „Nevím, jestli ještě vůbec dělám gestalt terapii“ a jiné. Možná nás všechny někdy něco takového napadne. Ale pokud se nejedná jen o letmé povzdechy, tak o čem tyto výroky vypovídají a co mohou asociovat?

Vlastně to nejsou otázky ohledně dobré či špatné terapie, ale otázky, zda pracujeme v duchu přístupu gestalt terapie, v kterém jsme byli vycvičeni, zda se příliš neodkláníme od své „školy“, zda je to přístup, kterým můžeme pracovat se všemi klienty či pacienty v každé situaci? Nebo zda bychom se měli tohoto přístupu někdy ve prospěch klientů či situace „vzdávat“ a pracovat jinak, či je poslat jinam? Nebo je tento směr natolik široký a všestranný, že se jedná více o filozoficko psychologický přístup k člověku, jeho zdraví a nemoci, než o soubor principů a metod s jejich limity?

A dále, je vůbec možné uvažovat tak, že děláme gestalt terapii, a potom najednou v rámci stejného procesu neděláme? Nebo s některým klientem ji děláme „víc“ a s jiným „méně“ a děláme s ním něco jiného? Pokud ano, o jaký proces či procesy se jedná? Děláme to vědomě s nějakým cílem, nebo se nám to „jaksi děje“ pod vlivem různým příčin bez našeho uvědomování? Na základě těchto úvah se tedy znovu nabízí otázka po kritériích gestalt terapie.

Vzhledem k tomu, že teorie gestalt terapie není konzistentní, ale vychází z mnoha filozofických zdrojů a teoretických principů, dává velký prostor k variabilitě a individuálnímu zdůrazňování těžiště terapeutického přístupu. Ale jak velký je tento prostor, ve kterém se můžeme pohybovat a přizpůsobovat přístup svojí individualitě či potřebám a úrovni sebeorganizace klienta a ještě mluvit o gestalt terapii a kdy už se jedná o eklekticismus či o něco úplně jiného? Případně zda je možná integrace s dalšími přístupy?

Inspiraci k možné odpovědi ohledně základních kritérií, jsem našel v článku: „Gestalt therapy: Principles, prisms and perspectives“ v British Gestalt Journal z roku 1995 (vol. 4, No. 1, 3 – 13). Jedná se o interview, kdy je dotazován Robert Resnick Malcolmem Parletem. Resnick definuje tři základní opory či pilíře gestalt terapie, které jsou nezbytné pro její definování. Jsou to podle něho: teorie pole, fenomenologie a dialog.

Princip teorie pole v podobě našeho povědomí, že všechno je součástí pole, které je pohyblivé, má svojí historii a vše v něm je ve vzájemných vztazích. Důležité jsou důraz na proces, na vnímání organismu v jeho prostředí a kontextu. Fenomenologický přístup jako skutečný a hluboký respekt pro individuální zkušenost a fenomenologická metoda v podobě uzávorkování našich znalostí a zkušeností (ve smyslu raději popisovat než vysvětlovat). Dialog potom jako existenciální lidské setkání, které se děje v přítomnosti a zahrnuje zkušenost a fenomenologii terapeuta i klienta. Resnick uvádí, že přístup, který splňuje tato kritéria, může být považován za gestalt terapii.

Stejná základní kritéria nabízí také G. M. Yontef ve své publikaci „Awareness, Dialogue and Process“ (z roku 1993). Dále ještě rozvádí, že jsou to právě tyto základní principy a ne prvky, jako obecné rady pro život, např.: „dělej svoji věc“, nebo techniky jako „mlácení do polštáře“ či „mluvení k prázdné židli“, nebo uspořádání terapie „jeden-jeden“ při skupinovém sezení. Důležité je to, co dělá dobrou terapii.

Pro úvahy o tom, co ještě je a co již není gestalt terapie, je zajímavá i odpoveď Roberta Resnicka právě na dotaz o možné integraci s jinými přístupy. Resnick se kloní k integraci, ale pouze tam, kde je možný fenomenologický a dialogický přístup. Tam, kde se interpretuje, nebo kde je např. neustálá empatie jako postoj, či tam, kde terapeut vystupuje v roli odborníka jako toho, kdo ví lépe než klient co je pro něj dobré, tak tam není možná kompatibilita s gestalt terapií. Naopak při zachování základních principů, je prý možné do gestalt přístupu zahrnout i hospitalizaci či psychofarmaka.

Odkaz na autority zde uvádím spíše jako inspiraci, než jako jedinou možnou odpověď. Myslím, že je dobré si klást otázky dál. Co to vlastně obecně znamená pracovat v rámci kritérií, nebo v duchu nějaké terapie? Představuji si, že to znamená využívat při terapeutické práci to, co tvoří hlavní přínos a potenciál přístupu. To, co v terapii nabízíme a věříme, že může usnadnit proces či facilitovat změnu. Takže možná otázka, zda děláme či neděláme gestalt terapii, by se dala přeformulovat: Nakolik využíváme možný potenciál gestalt terapeutického přístupu? Potom se na to můžeme dívat více jako na kontinuum.

Nyní bych chtěl ještě nabídnout k úvaze některé konkrétní (byť možná nesourodé) situace a příčiny, kdy možná přestáváme využívat tento potenciál. Za podstatné přitom považuji, že si toho, co se děje, nejsme vědomi a nebo s tím nepracujeme. Co míním tím, když říkám, že s něčím pracujeme? Myslím tím nejprve naše uvědomění, o tom co prožíváme, co se děje mezi námi a klientem, a potom naše rozhodnutí, zda něco z toho využijeme pro terapeutickou intervenci v podobě zpětné vazby, otázky, konfrontace apod. a nebo zda s tím počkáme vzhledem k fázi kontaktu a terapeutického vztahu na později, či využijeme jinak. Mám na mysli situace nebo fáze, kdy se například:

• Dostaneme při terapii do bodu, kdy nevíme co dál, znejistíme, přestaneme zkoumat situaci jako takovou, i vzájemné pole s klientem, máme pocit, že nemůžeme říci že nevíme a začneme něco produkovat.
• Máme pocit nespokojenosti či viny, že nenabízíme klientovi dost, dost rychle a efektivně, něco konstruktivního (třeba v situaci, kdy se na nás zlobí). Přestaneme potom sledovat proces a začneme něco nabízet, řešit, zachraňovat.
• Vytvoříme si hypotézu o klientovi, či jeho možné změně a držíme se jí bez ohledu na jeho vlastní fenomenologii.
• Necháme se vtáhnout do zpracovávání problému pouze mluvením a dlouhodobě zapomeneme na to, co se odehrává v nás či ve vzájemném poli.
• Jsme unavení, ospalí, pohodlní, rezignujeme na udržování pozornosti, bdělosti a našeho zapojení, nějak si to omluvíme.
• Nevěříme ve zdroje klienta či v potenciál terapeutického procesu.
• Místo podpory klienta o něj začínáme pečovat.
• Ztrácíme trpělivost a vytrvalost, už chceme vidět výsledky, tlačíme klienta ke změně.
• Máme na klienta zlost, či cítíme nesympatie a nějakým způsobem mu to vracíme.

A podobných situací může být jistě více.

V takových chvílích můžeme sáhnout tu po zaběhlých technikách, tu po experimentování, po interpretaci, či po teoretizování, zadání úkolu, případně si vypomáháme prvky z jiných terapií pro ulehčení či řešení naší situace.

Že takové situace nastanou, je přirozené a že na ně můžeme reagovat některým výše zmíněným způsobem, tak také, ale pokud máme pracovat v duchu gestalt terapie, tak je důležité, abychom si byli vědomi, co skutečně prožíváme a co děláme, případně proč.

To, co je pro situace, kdy přestáváme využívat potenciál gestalt terapie společné, je to, že přestaneme vnímat reakce klienta a naše prožívání jako informace, se kterými je třeba pracovat a pouze na ně neuvědoměle reagujeme a nebo reagujeme „aby“ – abychom si ulevili, abychom něco řekli, abychom klienta uspokojili.

Přitom jde naopak o to zůstat „s tím“ co se děje, neutéci, nezachraňovat sebe ani klienta. Pracovat tak, že reflektujeme tyto jevy jako součást pole, formy kontaktu, či jeho přerušení, způsobu vztahování se klienta, případně mu nabízet naše uvědomění jako zpětnou vazbu, či informaci k prozkoumání. Potom je možné naopak situaci, kdy se cítíme zahnáni do kouta, manipulováni, či jsme udělali něco, co běžně nechceme dělat, využít díky uvědomění a pojmenování pro důležitou terapeutickou intervenci. To připomíná znovu ono „polsterovské“, že terapeut je svým vlastním nástrojem.

Na závěr bych chtěl znovu citovat G. M. Yontefa (1993), který ve výše zmíněné knize píše: „Jako terapeuti využíváme náš lidský potenciál pro objasňování toho, co je zřejmé skrze prožívání a experimentování. Vyhodnocujeme okamžité informace z našeho vnímání toho druhého a nás, v situaci tak jak ji zažíváme a zůstáváme v kontinuu uvědomění, jakkoli může být matoucí či bolestivé, dokud organismická regulace není obnovena.“ (G. M. Yontef, 1993; str. 200)

(Za sebe chci ještě sdělit zkušenost, že i to, že jsem se zabýval tímto příspěvkem, a tudíž znovu přemýšlel o teorii, intervencích, začal jsem si toho během terapie více všímat, byl jsem více bdělý a zapojený v procesu a cítil jsem, že tak vystupuji z pocitu samozřejmosti, který se někdy objevuje ve všední klinické praxi, kde mne také občas přepadají pochybnosti, zda dělám skutečně gestalt terapii.)

Uváděná literatura:

Parlet, M.: Gestalt Therapy: Principles, Prisms and Perspectives.
(Robert Resnick Interviewed by Malcolm Parlett)
British Gestalt Journal Vol. 4, No. 1, 1995, str. 3-13.
Yontef, G.: Awareness, Dialogue and Process.
The Gestalt Journal Press, Highland, NY 1993.