„Z důvodu rozmanitosti lidské povahy v nás existují různé a často konfliktní podosobnosti, radost na jedné úrovni může spoluexistovat s utrpením na jiných úrovních. Například tam může být radost z ovládání nějaké vzpurné podosobnosti, ačkoli podosobnost sama to může prožívat jako bolestivé.“ (R. Assagioli, 1994)

Ať už jsme se jako psychoterapeuti či psychologové s koncepcí podosobností někdy setkali nebo ne, domnívám se, že mnozí ji používáme, či o ní víme jaksi implicitně. Představa, že jsou v nás rozpoznatelné a do jisté míry autonomní části naší psychiky, je málokomu cizí. Klienti sami někdy hovoří ve smyslu „jakoby ve mně byl někdo, kdo to či to dělá nebo chce, s kým je těžké vyjít, kdo mi komplikuje život“ (nemyslím teď výroky psychotických klientů). Přestože třeba nemají na mysli přímo antropomorfizovanou představu nějaké osobnosti či bytosti, vyjadřují se neurčitě v tomto duchu. Proč tedy nevyužít klientem nabídnutou (byť neurčitou) představu o něm samém či povaze jeho potíží, či takovou představu sami „nepřinést“, pokud máme pocit, že by to mohlo usnadnit uchopení problému či alespoň částečné porozumění potížím?

Teorie

Koncepce či teoretický model „podosobností“ (subpersonalities) pochází z teorie psychosyntézy, jejímž autorem je Roberto Assagioli (1888-1974), italský neurolog a psychiatr. R.Assagioli vyšel z psychoanalýzy, ale ovlivněn C.G.Jungem se od ní časem odklonil a založil později tzv. psychosyntézu, která představuje jak svébytnou teorii osobnosti, tak i psychoterapeutickou metodu.

Podle R.Assagioliho (1965) má každý z nás různá Já., podle vztahu, který máme s jinými lidmi, s okolím, se skupinami atd. Je pro nás dobré neidentifikovat se s těmito našimi já a rozeznat, že to jsou všechno role, které hrajeme. R. Assagiolli tvrdí, že jsou to různé rysy, organizovány kolem role, což opravňuje k užívání slova podosobnost. Zdůrazňuje především „hraní rolí“, přičemž cílem je podle něho svobodné já a vědomí já jako někoho, kdo hraje vědomě různé role.

Jiní autoři, kteří se k teorii podosobností vyjadřují, jsou např. J.G.Vargiu a D.Whitmore. J. G. Vargiu (1974) vymezuje podosobnosti v tom smyslu, že to nejsme „my“, kteří vybíráme naše role, ale jeden či druhý z našich mnoha odlišných aspektů nebo psychologických formací v naší osobnosti. Za podosobnosti pak mohou být považovány právě tyto formace. Skrze hraní rolí usilují podosobnosti o své vyjádření, přičemž v době hraní určité role, kdy se uplatňuje právě jedna podosobnost, jsou ostatní podosobnosti opominuté. Nicméně jsou stále přítomné a ačkoli jsou neuvědomované, mohou v rámci sebeprosazení se či sebevyjádření způsobovat vnitřní konflikt. Nejjednodušší a zároveň základní cestou, která nám pomůže růst, je podle J. G. Vargiu – poznat své podosobnosti. V případě, že je lépe známe, můžeme je lépe usměrňovat a řídit podle našich potřeb a cílů, udělat z nich naše pomocníky. Dále uvádí, že podosobnost je syntéza navyklých vzorců, rysů, komplexů a dalších psychologických elementů. Syntéza se uskutečňuje okolo centra, kterým je u podosobností vnitřní pud (drive) nebo pobídka, která usiluje o vyjádření a realizaci. Je to toto centrum, které přitáhlo a syntetizovalo různé osobní prvky, aby vytvořily to, co může být považováno za vlastní „tělo“ podosobnosti. Zaměření práce s podosobnostmi spočívá podle J. G. Vargiu na zvláštním přírodním procesu, při kterém se všechny podosobnosti v jedinci vyvíjí a harmonizují se s dalšími podosobnostmi, což vede k integraci celé osobnosti. Proces harmonizace osobnosti směřuje ke zvýšení schopnosti vybrat si v jakémkoli okamžiku tu podosobnost, kterou chceme vyjádřit. Je to vlastně proces zvyšování vlastní svobody možností kontrolovat a rozhodovat se, se kterou podosobností se chceme identifikovat. Pokud nemáme tuto kontrolu „my“, jsou to jednotlivé podosobnosti, které se nás snaží kontrolovat a usilují o sebeprosazení se.

Podle D.Whitmore (1982) jsou podosobnosti autonomními konfiguracemi uvnitř osobnosti jako celku. Jsou to psychologické identity, spoluexistující jako množství životů uvnitř osobnosti, každá se svými vlastními specifickými vzorci chování a korespondujícím sebeobrazem, postojem těla, pocity, a míněními. Jejich jedinečné charakteristiky vytvářejí relativně sjednocený celek. Autorka dále uvádí, že identifikace s podosobnostmi je často nevědomá a převážně mimo naší kontrolu. Když jsme identifikováni s nějakou podosobností, zažíváme, že jsme touto podosobností. Její chování může být nutkavé, její pohled zůžený a její pocity limitovány. Cílem práce s modelem podosobností je tedy osvobodit klienta od dominantního a limitujícího chování způsobovaného nějakou podosobností. Model podosobností může být potom použit jako vhodná strategie pro práci s omezujícími identifikacemi a konfliktními částmi v klientovi.

Analogicky k Assagiolliho modelu podosobností, se vyskytují podobné koncepce o relativně autonomních intrapsychických částech tvořících součást osobnosti (její strukturu, případně i dynamiku) i  v jiných teoriích a přístupech. Např. Freudovo Ego, Id a Superego; Jungův Animus a Anima; Berneho Dospělý, Rodič a Dítě; Perlsův Top dog a Under dog (Horní a Dolní pes).

Koncepce podosobností jako součást teorie psychosyntézy představuje jeden z možných výkladových rámců, usilujících o postižení struktury i dynamiky osobnosti. V tomto kontextu lze o ní uvažovat jako o jednom z teoretických modelů osobnosti. Zdá se však, že jejím cílem není odhalit obecné zákonitosti, které by se daly exaktně měřit (např. oproti diferenciální psychologii – rysové teorii), ale spíše nabídnout určité podobenství chování a prožívání člověka v různých životních situacích a sociálních interakcích na základě životních zkušeností a individuální variability osobnosti. Tím se částečně liší od jiných teorií či modelů (např. transakční analýzy), které se pokoušejí vykládat chování, prožívání i intrapsychický konflikt na základě obecněji se uplatňujících schémat. Model podosobností nabízí místo toho představu o relativně neomezeném množství „dílčích osobností“, existujících v osobnosti jednotlivce na základě jeho individuální zkušenosti a životní situace.

Praxe

Obecně a pragmaticky můžeme vnímat koncepci podosobností jako jednu z metafor o duševním dění a vnitřních konfliktech, personifikovanou do představy dílčích osobností „uvnitř“ psychiky. Právě ona představitelnost činí tuto koncepci vhodnou pro interaktivní práci s klienty.

Jakým způsobem můžeme koncepci podosobností v terapii využít, kdy ji můžeme do terapie vnést a jak s ní následně pracovat?

Nejlépe tehdy, když cítíme, že vzhledem k tomu, jak a o čem klient mluví, by tato představa mohla pomoci uchopení a porozumění jeho prožívání. Klient např. popisuje nějaký svůj vnitřní konflikt, střídavě se přiklání k té či oné variantě či řešení, vyjadřuje (a nebo my vnímáme) úzkost a nerozhodnost. Nebo sám sebe nadměrně kritizuje, případně opakovaně kritizuje někoho jiného. V té situaci my vnímáme, že nabídka koncepce podosobností, by mohla být v dané fázi terapeutického procesu prospěšná. Nabídkou míním skutečnost, že model podosobností nezůstává pouze nástrojem našeho terapeutického uvědomění a pomocné představy o klientově vnitřním životě (jako např. Freudův strukturální model osobnosti), ale „nabízíme“ ho klientovi k jeho vlastnímu uvědomění a porozumění i mimo prostor vlastní terapie. Klient takto může dál „pracovat“ i v běžném životě. V tom případě se mi jeví jako vhodnější mluvit o představě či metafoře podosobností.

Metaforu podosobností můžeme nabídnout různými způsoby. Jednou možností je nabídnout toto jako teorii, ve smyslu: „V psychoterapii někdy využíváme takovou představu, že všichni máme v sobě více jakýchsi podosobností, částí naší osobnosti, např. dítě, dobrodruh, perfekcionista, královna apod. Nesouvisí to s psychickým zdravím či nemocí, je to taková metafora. Chtěl bych vám nabídnout, podívat se teď na to o čem mluvíte tímto pohledem. Souhlasíte? Jak byste nazval toho, který si teď tady stěžuje? Co mu nejvíc vadí? Jak vypadá? Jak ho znáte? Kdy se nejčastěji objevuje? atd.“ Jinou možností je vyjít rovnou ze situace a ptát se bez prvotního uvedení, např.: „Kdo to teď ve vás nejvíce trpí? Mohl byste si ho představit jako osobu? Jak vypadá? Co by říkal? Jak byste ho co nejvýstižněji nazval? A zasazení do konceptuálního porozumění zařadit až potom. Další možností je použití imaginace, např. kdy si klient své podosobnosti představuje na základě imaginace, kterou řídíme. Takto můžeme postupovat v počáteční fázi objevování, uvědomování a identifikace podosobností. Posléze můžeme využít klasického gestalt-terapeutického experimentu s prázdnou židlí. Podosobnost „posadíme“ na volnou židli a klient mluví za ní. Dále s ní můžeme my nebo klient vést dialog, případně si klient přesedává, když mluví postupně za více podosobností, podosobnosti se mohou i hádat (např. v situaci bilancování, rozhodování se, či vnitřního konfliktu). Pro další fázi (samostatné práce klienta s vlastními podosobnostmi) uvádí D.Whitmore (1982) imaginativní cvičení Dveře a Večerní přehled, kdy si klient sám vizualizuje na základě instrukcí kontakt s vlastními podosobnostmi. Vzhledem k tomu, že se při práci s metaforou podosobností uplatňuje experimentální princip, možností práce je samozřejmě více, záleží na situaci a naší zkušenosti. Na místě je hledání, objevování.

Možnost využití se nabízí rovněž v některých situacích odporu, nebo když klient vyjadřuje nespokojenost v terapii. Identifikováním odporu, zloby či nespokojenosti, můžeme my i klient více porozumět tomu, jaká potřeba zůstala opomenuta či k jakému zranění došlo. Často se může jednat o překvapivé zjištění pro nás i klienta.

Představa podosobností je pro klienty obvykle přitažlivá. Někteří klienti přijímají tuto představu bez potíží, jakoby jim byl takový způsob uvažování vlastní, někteří zažívají rozpaky a potřebují nějaký čas, než si na takový pohled na sebe zvyknou, případně potřebují o tom více informací. Jsou i klienti, kteří tuto metaforu odmítají a pokud ne přímo metaforu, tak přehrávky v terapii. Jsou nedůvěřiví, pokud mají mluvit za nějakou svoji „část“, jakoby byla tím ohrožena jejich integrita, odmítají se „rozdvojit“ a pokud na to i přistoupí, rychle se zase vrací „k sobě“. Jsou to obvykle ti, kteří potřebují mít nad sebou i situací neustálou kontrolu. Jsou i klienti, případně klinické kategorie klientů, pro něž není takovýto způsob práce vhodný. Ať už vůbec, či v daném stádiu vývoje nemoci či terapeutického vztahu. Zdá se, že pro psychotické klienty s ohroženou psychickou integritou, není vhodné vnášet do jejich představy o sobě a světě ještě další štěpení a uvažování v metaforách. Obvykle je toto cítit již v kontaktu a oni sami reagují na takovéto představy úzkostí, případně odmítnutím. Ale není to pravidlem, u některých stabilizovanějších klientů ve stádiu remise to opatrně použít lze. U klientů trpících různými formami závislostí záleží obvykle na terapeutickém vztahu a jejich skutečné motivaci. V případě nedostatečné motivace jsou o svých podosobnostech ochotni mluvit, ale obsah často bagatelizují a efekt takové práce uniká. U klientů s poruchou osobnosti je situace proměnlivá, záleží na typu, konkrétním případě, opět na motivaci a terapeutickém vztahu. Klienti s neurotickými potížemi přijímají metaforu až na výjimky obvykle dobře.

Dá se tedy říci, že pro práci s metaforou podosobností jsou důležité: klientova schopnost a ochota se na sebe a své prožívání takto dívat, druh potíží, jeho relativní psychická integrita a aktuální stav, motivace, kvalita a délka terapeutického vztahu, čas. Rovněž není vhodné vnášet představu podosobností při situacích krize či krizové intervence, při jednorázových sezeních apod. Důležitý je čas na propracování. Ale i zde existují výjimky, záleží na naší zkušenosti a osobnosti klienta.

Příklady z praxe

Pro bližší představu uvedu dva útržkovité příklady z klinické praxe.

Klient P. (36 let), s agorafobii a panickou poruchou. V terapii opakovaně zdůrazňoval svoje potíže, neschopnost, malé sebevědomí a strach z budoucnosti. Ve své prezentaci byl velice přesvědčivý, zdálo se, že se nedá s ničím nic dělat. Verbální terapeutické propracovávání nepřinášelo efekt. Jeho sebeobraz, obraz světa a způsob prezentace obojího jakoby neumožňovaly změnu. Při jednom sezení jsem nechal klienta ještě více prohloubit jeho katastrofickou představu o sobě a budoucnosti. Zůstal nakonec sedět sklíčený, s úzkostnými pocity. V několika větách jsem popsal klientovi představu o podosobnostech v nás. Chtěl jsem, aby se ztotožnil s těmito pocity a představami a popsal je, jakoby byl nějaká svoje podosobnost a aby ji nazval. Nazval ji „Nemocný P.“. Ještě jsem chtěl, aby si uvědomil jeho způsob sezení a energii. Potom jsem mu nabídl, aby zkusil prozkoumat, zda „tam uvnitř“ není ještě nějaká jiná podosobnost, která to vidí a prožívá jinak. Nazval ji „Zdravý P.“. Chtěl jsem, aby ho popsal, mluvil za něj, změnil způsob sezení podle jeho pocitů a potřeb. Postupně se napřímil, mluvil jistěji, popsal i to, co dokáže. Byla to viditelná změna, kterou jsem reflektoval. Klient byl sám překvapený a odcházel jinak než obvykle. Na dalších sezeních jsme s tím opakovaně a v různých podobách pracovali. Přestože podosobnost „Nemocného P.“ si nadále občas stěžovala a bála se, v kontaktu se „Zdravým P.“ bylo možné cítit prostor pro další vývoj a zkoušet změny.

Klientka G.(32 let), s psychosomatickými potížemi. V terapii se chtěla zabývat mimo jiné partnerským vztahem. Chodila oblečená spíše jako muž, při pozdravu mi velmi silně tiskla ruku a i mluvila a vystupovala ne příliš žensky. Mluvila o tom, že má pocit, že žijí s přítelem více vedle sebe, než spolu a že jí chybí větší vzájemnost, intimita. Přítel je s tím takto spokojený, ale ona by to chtěla jinak. Ptal jsem se jakým způsobem mu toto sděluje. Prý spíše ve formě kritiky, příliš to nefunguje. Chtěl jsem, aby se zkusila vžít do „té“, které to nejvíc vadí, zkusila si ji uvědomit a popsat jí jako nějakou osobu. Popisovala jí jako „citlivou ženu“, která touží po větší intimitě. Vybídl jsem jí, aby mluvila za ní – co by potřebovala, co jí vadí a pod. Všímal jsem si rozdílu a řekl jsem jí o něm, v kontrastu s tím, jak jinak vystupuje. Věděla o čem mluvím, tu která vystupuje mužsky nazvala „Tvrdá žena“. Mluvila o ní a došli jsme k tomu, že není nutné tuto „tvrdou ženu“ kritizovat, protože má zatím mnoho funkcí a klientka jí potřebuje. Ale tato „Tvrdá žena“ často zastíní „citlivou ženu“. Potom ještě přehrávala dialog s fiktivním partnerem. Jako „Citlivá žena“ se snažila přijít na to jak a co změnit a jak s partnerem o tom mluvit. Na příštím sezení mluvila o překvapivé změně v tom, jak se cítila a i o pocitu změny ve vztahu. S oběma podosobnostmi jsme potom ještě opakovaně pracovali.

Závěr

Problém variability, nejednotnosti a rozporu uvnitř osobnosti se objevuje v různých podobách v přístupech různých autorů a představuje jednu z největších otázek spjatou bezprostředně s existencí člověka. Koncepce podosobností je jedním z pokusů se k této otázce vyjádřit. Přestože je to pouze jeden z pohledů, představuje originální a svébytný pohled s reálným uplatněním např. v terapeutické praxi.

Obecným cílem práce s podosobnostmi je jejich poznání, uvědomění, přijetí a následná integrace jako součásti vlastní osobnosti. Eventuelní konflikt mezi podosobnostmi je spíše výsledkem nerovnovážného stavu v poměru jejich sil, než existencí „nevhodných“ či „špatných“ podosobností, které je třeba odmítnout a zbavit se jich. Odmítání je právě jeden z postojů, který zesiluje vnitřní konflikt. Jako smysluplnější se jeví umožnit podosobnostem otevřenou komunikaci a rozvoj (např. v rámci psychoterapie), čímž v nich odhalit zdroj jedinečnosti a duševního bohatství.

Literatura

Assagiolli, R.: Psychosynthesis. The Viking press, New York 1971
Assagiolli, R: The Act of will. The Aquarian press, London 1994
Vargiu, J.G.: Subpersonalities. (in Psychosynthesis workbook, 1974)
Whitmore, D.: Psychosynthesis counselling in action. London 1972
PhDr. et Mgr. Jaromír Chrášťanský
klinický psycholog a psychoterapeut