Ve svém příspěvku bych vás chtěl inspirovat modelem „Trojúhelníku vzájemné závislosti“, který sice nepochází z Gestalt terapie, ale který nám může pomoci jasněji popsat některé fenomény, se kterými se v terapii setkáváme. Sám jsem se inspiroval článkem „Jak pomáhat“, který je rozhovorem Marty Duškové s psychoterapeutem Lubomírem Kobrlem a publikací „Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci“ od Christel Petitcollin.

„Trojúhelník vzájemné závislosti“ je koncept či model Stephana Karpmanna, který vychází z Berneho transakční analýzy, jeho pojetí lidských vztahů a komunikace jako her. Nikoli však her jako zábavy, ale vážných emočních her neboli transakcí, kdy jde o zisk, moc a emoční převahu. Karpmann provedl syntézu všech možných rolí a postav, které Berne popsal a zjednodušil je do tří komplementárních rolí, které se objevují ve všech hrách.

(Nejprve popíšu model z pohledu původní teorie a potom možnou inspiraci pro Gestalt terapii)

Trojúhelník vzájemné závislosti, kterému se také někdy říká dramatický, vypadá tak, že jeden z jeho vrcholů se nazývá „Oběť, druhý se nazývá „Pronásledovatel“ a třetí „Zachránce.“ Jedná se o tři druhy rolí, komunikačně vztahových pozic či prožívaných vztahových zkušeností. Ty zažíváme v interakci s druhými a mají svojí dynamiku, zde charakterizovanou jako vzájemná závislost. Role, nebo pozice oběti zahrnuje prožitky bezmoci, bezradnosti, pocity nespravedlnosti, nedostatku sebepodpory a potlačené či nevyjádřené zlosti. Oběť má pocit, že nemůže využít svojí energii k aktivní změně. Je to zdánlivě „křehká bytost“, lítostivá, nešťastná a pasivní. Dokáže vyvolávat pocity viny za to, že jí se daří špatně. Také ale dráždí, rozčiluje a vyvolává v druhých hněv. Vedlejším přínosem role oběti může být přitáhnutí pozornosti, soucitu, lítosti, péče a podpory, zbavení se odpovědnosti, vyvolání dojmu beztrestnosti a nevinnosti. I přes dojem bezmoci má však oběť ve své pasivitě velkou moc.

Role či pozice pronásledovatele či perzekutora (někdy také kata či tyrana) obsahuje prožitky potřeby ovládat, vychovávat, přimět, mít pravdu, moc a kontrolu. Je přísný, povýšený, despotický, autoritářský, budí strach. Může být krutý, bezcitný. Ale vedle strachu vyvolává v druhých také zášť, odpor, zlost, touhu po odvetě. Vedlejším přínosem může být možnost vybití frustrace a iluze moci.

Role či pozice zachránce obsahuje prožitky potřeby pomáhat někomu, kdo to potřebuje (především tomu, kdo je v roli oběti), dále harmonizovat, dát do pořádku, poradit. Je laskavý, altruistický, hodně pracuje, skoro se nezastaví. Může však vyvolávat v druhých také pocity viny, nutnost vděku a tím i závislosti na něm. Může dusit, poskytovat neúčinnou pomoc, ve skutečnosti nepodporuje k samostatnosti, ale svou neustálou asistencí vyvolává pasivitu. Vedlejším přínosem může být pocit vlastní důležitosti, potřebnosti a ušlechtilosti. Řešením problémů ostatních může přehlížet své vlastní problémy.

Hlavní charakteristiky trojúhelníku lze dále popsat jako:
Vzájemná závislost rolí – tzn., že zmíněné role nejsou oddělené, neexistují samy o sobě, ale jsou ve vzájemné interakci a závislosti. Potřebují se navzájem, aby mohly existovat. V pozadí jejich neuvědomovaného chování je motivace k udržení těchto vazeb a rolí.

Vztahová manipulace – tzn., že své potřeby nevyjadřují přímo, ale skrytě, s postranním úmyslem, neberou za ně odpovědnost, ale přesouvají ji na druhého.

Emoční rivalita a potřeba moci – tzn., že jde o to, kdo bude mít navrch, o emoční uspokojení na úkor druhého a pocit moci nad druhým.

Ambivalence – tzn., že účastníci rolí prožívají ambivalentní pocity – nemohou žít ani spolu, ani bez sebe, zažívají frustraci i uspokojení, moc i bezmoc.

Vztahy mezi rolemi v trojúhelníku jsou tedy dynamické a různě rychle dochází k jejich výměně.

Model trojúhelníku si také můžeme představit v různé formě či podobě.

Buď jsou obsazeny všechny role, jako např. v rodině, kdy obětí může být dítě, pronásledovatelem jeden z rodičů a zachráncem druhý, přičemž role se mohou i vyměňovat. Z dítěte v roli oběti se může stát komunikačně vztahovou výměnou pronásledovatel, který svou zatvrzelostí trestá, z rodiče pronásledovatele oběť, po té, co byl druhým rodičem, který byl v roli zachránce dítěte, zkritizován či zesměšněn apod.

Nebo si role v trojúhelníku můžeme představit v interakci dvou lidí, kdy každý zastává v danou chvíli jinou roli a potom dochází k výměně. Např. člověk v roli oběti vysílá signál bezmoci či bezradnosti. Ten může vyvolat v druhém potřebu pomoci v rámci role zachránce. Čím víc se ale snaží, tím víc ten, kdo je v roli oběti namítá své „ale“, hledá překážky, proč to či ono mu stejně nepomůže a nebo to není možné. Člověk v roli zachránce zažívá postupně frustraci a bezmoc, čímž se dostává pomalu do role oběti původní oběti. Ke konečné výměně rolí může dojít tím, že člověk v původní roli oběti svého zachránce zkritizuje za nedostatečnou pomoc, čímž se přesune do role pronásledovatele. Člověk v roli zachránce (nyní oběti), se může pod vlivem frustrace a zlosti ještě pomstít tím, že člověku v původní roli oběti vynadá a ten se tak znovu vrátí do role oběti a tím si jí potvrdí. Takto se mohou role situačně neustále prohazovat a současně se na hlubší úrovni fixovat.

A nebo si můžeme trojúhelník představit na úrovni intrapsychické, to znamená, že každý máme tento trojúhelník v různé míře v sobě a dynamika se děje v nás, v rámci vnitřních rolí nebo částí. Např. Nějaká naše část, v tu chvíli identifikovaná s rolí pronásledovatele vyčítá jiné části, která je v roli oběti, co všechno udělala špatně. Jiná, v roli zachránce se jí zastává a podporuje, případně zahání pronásledovatele. Přestože to říkáme sami sobě, tak aby mohlo dojít k dialogu, musíme se pomyslně vnitřně takto rozdělit do příslušných rolí. Je to vlastně docela názorný obraz formy intrapsychického konfliktu, který všichni někdy zažíváme.

Jak dochází k vývoji vztahové zkušenosti s rolemi v trojúhelníku?
Jednak vlastní zkušeností s prožitky, které role obsahují a to většinou v rámci výchovy v rodině a jednak tím, co jsme viděli a zažili u rodičů samotných. Dá se říci, že např. stav závislosti jsme zažili všichni tak, že jsme se narodili a byli bezmocní a tím odkázaní na péči ostatních. Pokud jsme však nedostávali to, co jsme potřebovali, případně dostávali to, co jsme nepotřebovali, nebo jsme byli využíváni k uspokojování potřeb rodičů, mohli jsme se potom cítit snadno jako oběť, přestože jsme si to takto vědomě nepojmenovali. Pocity bezradnosti, bezmoci a pocit, že svojí energii nemůžeme použít, nebo zkušenost, kdy jsme byli trestáni za snahu se z role oběti vymanit, nás mohou utvrzovat, že z této role se nelze dostat. Někteří lidé, díky takovýmto opakovaným zážitkům v roli oběti zůstanou. Jiní, kteří v sobě naleznou více síly, se z role oběti přesunou do pozice pronásledovatele, to znamená, že začnou svojí energii využívat na to, aby se stal obětí někdo jiný a oni si mohli udržet svojí moc, alespoň zdánlivě. Luboš Kobrle (2001) uvádí, že to bývají často synové agresivních otců, kteří po té, co vyrostou, tak převezmou výchovný způsob otce, který odpovídal roli pronásledovatele a činil z nich oběť a stanou se tak pronásledovateli druhých. Ti, kteří ubližují, či šikanují, byli často v roli oběti. Jinou možností, jak se vymanit z role oběti, je začít pomáhat druhým, aby nezažívali to, co oni sami prožívali v dětství a vstoupit tak do role zachránce.
Christel Petitcollin (2008) popisuje, že rodič, který sám zažil tlak odpovědnosti a přísnost vlastních rodičů, má na dítě často přehnané nároky. Takový rodič nepřiznává právo na omyl a přestupky dítěte přísně trestá. Rodič zachránce své dítě spíše rozmazluje, snaží se mu vlichotit. Spíše, než by ho podporoval v samostatnosti, tak ho brzdí a činí na sobě závislým, čímž si udržuje pocit vlastní důležitosti. Jde mu více o svůj obraz pečujícího rodiče, než o prospívání dítěte samotného. To si však často neuvědomuje a pravděpodobně by to ani nepřipustil. Rodič, který se chová jako oběť, není schopen řídit sám vlastní život a ochotně přijímá péči od svých vlastních dětí, dokonce jí může vyžadovat. Může potom dojít k převrácení rolí, kdy děti kárají své rodiče v roli oběti a ti reagují provinile a servilně. Lidé, kteří v dětství takto přejali rodičovskou roli, se potom mohou stát programovými zachránci ostatních, čímž získávají pocit vlastní hodnoty a seberealizace.
Všechny tři role v podobě rodičovských postav a způsobů výchovy mají společné to, že nerespektují skutečné potřeby dětí. Zdá se, že síla a frekvence rolí se odvíjí od stupně zralosti, sebeúcty a schopnosti sebereflexe. Čím méně jsou lidé psychicky zralí, sebejistí a málo schopni uvědomění si sebe sama, tím více jsou identifikováni s rolemi v rámci trojúhelníku a tím urputněji je prožívají.

Tolik k obecnému popisu modelu vzájemně závislého trojúhelníku.

A nyní, v čem by nás mohl tento model inspirovat jako Gestalt terapeuty?

Nejprve uvedu modelovou situaci.

Jako terapeuti zažíváme někdy situace, kdy pracujeme s klientem či klientkou a i přes veškerou snahu o pokrok v terapii, se nám práce nějak nedaří. Zažíváme pocity frustrace a vyčerpanosti, případně selhávání. O to více hledáme a nabízíme, snažíme se, zkoušíme zvýšit uvědomění, zprostředkovat zážitek a přesto to nějak vázne. Prožíváme bezradnost, někdy i zlost, na klienta myslíme i doma. Klient působí a někdy i vyjadřuje, že z terapie vlastně toho moc nemá. Jako problém vidí spíše své okolí, život, svojí smůlu. Vnímáme, že nechce převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud nevidíme situaci jako celek, ale držíme se stále své původní snahy pomoci klientovi s jeho potížemi, staneme se (vyjádřeno metaforou trojúhelníku) možná obětí oběti. Nebo svojí frustraci namíříme na klienta a nějakým způsobem mu to vrátíme, čímž se dostaneme do role pronásledovatele a klient znovuupevní svojí pozici oběti.

Nakonec si vezmeme případ třeba do skupinové supervize. Tam popisujeme svojí frustraci a bezradnost, ale žádný z návrhů či intervencí nám není dost dobrý. Máme pocit, že nám není pomoci, že kolegové ani supervizor nám toho moc neřekli, máme pocit, že jsme na to zase sami. Kolegové ve skupině včetně supervizora mohou zažívat pocity frustrace, nedocenění, možná i zlosti. V případě, že by se supervize odvíjela dál směrem k ještě usilovnějšímu hledání toho, co by terapeutovi a klientovi pomohlo, pocity frustrace obou stran by se mohly ještě prohlubovat, podobně jako v situaci terapie.

V určitém momentu může být úlevné a nebo alespoň inspirující, když si povšimneme paralelního procesu, který se odehrává v supervizi a který se podobá tomu, co se děje v terapii. To znamená, že z otázky „Jak nejlépe dosáhnout pokroku v terapii ?“, se může stát otázka „Jak se to děje, že klientovi nejde pomoci?“ nebo „Jak s klientem vytváříme takovýto fixovaný způsob kontaktu, kde oba zažíváme frustraci?“ a potom otázka „Jak přinést terapeutovo uvědomění o tom, co s klientem zažívá do vlastní terapie?“ a tím pomoci klientovi k nahlédnutí jeho situace.

Samozřejmě to neznamená, že všechny těžké situace v terapii, kdy nevíme co dál, jsou vyvolány kontaktem s klientem v roli oběti a terapeuta komplementárně v roli zachránce a v tomto směru je potřeba pečlivě rozlišovat.

Ale také to nejsou všechny varianty, které model trojúhelníku nabízí. Vedle popsané situace, kdy je klient v roli oběti a my jako terapeuti v roli zachránce, se můžeme dostat i do situace, kdy pracujeme s klientem, který je od počátku v roli pronásledovatele a my můžeme být v roli oběti, případně se také staneme pronásledovatelem. A nebo pracujeme s klientem, který je v roli zachránce a my se můžeme stát obětí či pronásledovatelem.

Chtěl bych však nyní zůstat ještě u výše zmíněné situace, která mi přijde častá a významná, kdy klient je v roli oběti a my jako terapeuti vstoupíme do role zachránce. Jak jsem již naznačil v modelové situaci, pokud budeme v tomto rozdělení pokračovat, můžeme se stát obětí oběti, nebo klient se může stát pronásledovatelem, případně se můžeme stát pronásledovatelem my.

Co můžeme tedy dělat, abychom se vyvarovali zopakování frustrujícího scénáře z trojúhelníku? Pro rozlišení a práci s těmito situacemi nám může pomoci způsob práce Gestalt terapie, který nám nabízí možnost využívat informace v podobě pocitů a uvědomění z kontaktu s klientem.

Upřímně řečeno si nejsem jistý, zda se zopakování frustrujícího scénáře můžeme zcela vyvarovat? To bychom asi museli zůstat staženi z kontaktu v roli nezúčastněné či neutrální osoby, což není způsob, jakým v Gestalt terapii pracujeme. Pravděpodobně ho musíme nejprve s klientem projít a prožít s ním to, co asi zažívají i ostatní lidé v jeho blízkosti. Dále lze využít uvědomění si situace, kdy vnímáme neúčinnost naší pomoci, pocity frustrace, zlost a bezradnost. To nám může pomoci odolat pokušení setrvat v komplementární roli a nepodporovat tak fixovanou formu závislého vztahu. V kontaktu s klientem můžeme dále sledovat co prožíváme, co bychom potřebovali, abychom mohli v tomto vztahu být. A dále zkoušet hledat vhodnou intervenci, ve které bychom mohli zužitkovat naše prožitky, uvědomění a reflexi situace v podobě sdělení klientovi. Intervence se bude odvíjet pravděpodobně od námi vnímané kvality a fáze terapeutického vztahu.

Teoreticky se můžeme opřít také o Beisserovu teorii paradoxní změny, která předpokládá možnost změny přijetím toho co je, kontaktem s tím, jací jsme a co zažíváme. Nikoli přímým usilováním o změnu samotnou. V tomto duchu bychom mohli podporovat klienta v roli oběti, aby mohl svou bezmoc a bezradnost prožít, zůstat v ní, počkat co se v něm objeví, nesnažit se ho z ní dostat, nebo mu za každou cenu něco nabízet, či ho zachraňovat. Naopak můžeme zkoušet zůstat s ním, v jeho a také v naší bezradnosti s vyjádřením podpory a vytvořením prostoru pro společné hledání. Je to však těžký úkol, který může být prubířským kamenem terapeutického vztahu i spolupráce.

Analogii vztahů v trojúhelníku vzájemné závislosti lze vidět také např. v Perlsově metafoře „Top dog“ a „Under dog“, která popisuje druh konfliktu, který může probíhat na úrovni interpersonální i intrapsychické. V pozici Top dog, neboli Horní pes vystupuje člověk jako ten, který má pravdu, kritizuje, napomíná, mobilizuje toho druhého, kterého vnímá jako neschopného. Nebo na úrovni vnitřního dialogu tak kritizuje sebe, respektive svojí druhou část, kterou třeba vnímá jako tu, která je líná a nešikovná a říká jí, co by měla dělat. Pozice Under dog, neboli Dolní pes, je ta druhá osoba, či naše druhá část, která je komplementární k Hornímu psovi a je spíše pasivní, vymlouvá se, nechce převzít odpovědnost. Oba vlastně používají manipulaci a jejich pozice je podmíněná pozicí toho druhého, podobně jako role v trojúhelníku vzájemné závislosti.

Dosud jsem popisoval především situaci, kdy terapeut reaguje na signály klienta v roli oběti a sám se tím může dostávat do nějaké role. Ale myslím také na možnou situaci, kdy iniciativa vychází od terapeuta, který je např. identifikován s rolí zachránce již dopředu a vztahuje se tak ke klientům bez ohledu na jejich potřeby. Terapeutická práce, která patří mezi pomáhající profese může evokovat, že to, co je potřeba je péče. A proto mi přijde důležité rozlišovat mezi péčí a podporou. Jinak se jako terapeuti dostaneme do role podobné rodiči zachránci, který své děti rozmazluje, ale nepodporuje je v růstu. V tom nám opět může být nápomocný přístup Gestalt terapie, která nás vede k rozvíjení vnitřních zdrojů a sebepodpory klienta a jeho přebírání odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a život.

Když se ještě vrátíme zpět k modelu trojúhelníku vzájemné závislosti, tak v Kobrleho článku najdeme možnou alternativu, kterou je „Trojúhelník nezávislosti“, či autonomie. Je to sice jakýsi ideál, ke kterému se můžeme přibližovat, ale přesto nabízí nějaké vodítko. V tomto trojúhelníku je ten, kdo byl v trojúhelníku vzájemné závislosti v roli oběti, nazýván „Posilovaný“ a je mu dávána podpora. Ten kdo byl v roli pronásledovatele je nazýván „Motivátor“ a motivuje posilovaného k tomu, aby mohl udělat změny. Ten, kdo byl dříve v roli zachránce, je v trojúhelníku autonomie nazýván „Ten, kdo se stará“ či „Posilující.“ Na této pozici je také nejlépe vidět rozdíl v trojúhelnících. Dříve to byl zachránce, který pečoval o druhé tak, že je udržoval v roli oběti.

Ten, kdo se stará, pomáhá druhým proto, že se tak rozhodl, ale není na pomoci závislý, nepředstavuje to jediný smysl jeho života. Podporuje potenciál druhých, aby byli schopni nezávislého fungování a dokázali potom pomoci sami sobě. Tyto vztahy jsou založené na nezávislosti a respektu, mají povahu kooperace a spolupráce, nikoli manipulace. Oproti trojúhelníku vzájemné závislosti, kde jsou vztahy asymetrické a založené spíše na typu vztahu rodič – dítě, tak v trojúhelníku nezávislosti jsou symetrické, založené na typu vztahu dospělý – dospělý. Řečeno parafrází transakční analýzy, „já mohu mít užitek a ty také“, „já se mohu cítit dobře a ty se také můžeš cítit dobře.“

Zdá se, že možnost, kterou nabízí trojúhelník nezávislosti docela dobře odpovídá tomu, o co se v Gestalt terapii snažíme. V dialogickém vztahu Já-ty jsme s klienty partnery a podporujeme jejich jedinečnost. Všímáme si jejich potřeb, ale také svých potřeb, jejichž opomíjení můžeme vnímat jako signál o nerovnováze ve společném vztahovém poli. Podporujeme klienty v jasném vyjadřování ja v přebírání odpovědnosti a jsme citliví na pocity manipulace. Pomáháme s hledáním vnitřních zdrojů a možnosti učení se ze situací. Sami nejsme v roli nadřazených odborníků, ale připouštíme, že se učíme spolu s klientem a že ani náš osobní vývoj a proces není nikdy dokončen.

Myslím, že v Gestalt terapii máme dostatek nástrojů na to, abychom se mohli pokoušet čelit obtížným a někdy nepřehledným situacím a fenoménům, jako jsou vztahy popsané v trojúhelníku vzájemné závislosti. Abychom mohli s klienty dál zůstávat v nepříjemných chvílích a nemuseli jsme trestat ani sebe, ani je a nebo si ulevovat tím, že jim začneme dělat přednášku o trojúhelníku vzájemné závislosti.

Nechtěl bych, aby tento příspěvek byl vnímán jako substituce terapeutické diagnostiky pro přiřazování nálepek v podobě rolí z modelu trojúhelníku vzájemné závislosti. Chtěl bych ho nabídnout spíše jako inspiraci v pohledu jiného terapeutického směru, který postihuje zajímavý fenomén vzájemně závislých rolí a s kterým můžeme jako Gestalt terapeuti pracovat způsobem nám vlastním.

Literatura:

Kobrle,L.: Jak pomáhat (rozhovor Marty Duškové s psychoterapeutem PhDr. L. Kobrlem) Podpora odborníků a rodičů v náročné životní situaci – Sborník přednášek. Sdružení Porozumění (pod záštitou časopisu Děti a my), 2001.

Petitcollin, Ch.: Oběť, kat a zachránce (ve vztazích a komunikaci). Portál, Praha 2008